Až včera jsem zaregistroval už několik měsíců starý článek o tom, že americké úřady odstranily ze seznamu nebezpečných potravin cholesterol, resp. potraviny s obsahem cholesterolu. Hurá! Zdá se, že se už začíná blýskat na lepší časy a úřady možná konečně začnou propagovat postupy a pravidla prospěšná pro zdraví lidí bez ohledu na dopady do tržeb zdravotnických zařízení, farmaceutických a potravinářských koncernů. Mám z toho skutečně radost a namotivovalo mne to k tomu si sednout a napsat první ze série článků, kterou již delší dobu nosím v hlavě, na téma zdraví a zdravá životospráva.

Nyní je to zhruba dva roky co aktivně řeším svoji kondici a zdraví – zajímám se o to co jíst, pravidelně (plus minus :-))cvičím, snažím se sledovat aktuální trendy v těchto oblastech. A už před delší dobou jsem se na základě vlastních zkušeností přesvědčil, že bohužel velmi často to co slyším z úst autorit na téma zdravá výživa, léčba některých chorob či používání léků je velmi daleko od toho co je pro mne skutečně vhodné a prospěšné. Záměrně zdůrazňuji, že budu psát o mé vlastní zkušenosti a o tom co vyhovuje mně – protože jedna z klíčových zkušeností, kterou jsem získal je, že pro každého z nás může platit a fungovat něco jiného. Každý jsme originální jedinec žijící v jedinečných podmínkách a za určitých okolností – a tak je nebezpečné paušalizovat. Ale o tomto více v dalších příspěvcích, teď pojďme na to pískání v uších.

Asi před rokem a půl jsem se ráno probudil a uvědomil jsem si, že mi píská v uších. Nepřikládal jsem tomu velkou pozornost – holt jsem asi unavený, ono to přejde. Nejdříve jsem slyšel pískání jen ve chvílích, kdy kolem mne bylo ticho. S postupem času se však zintenzivňovalo a začínal jsem jej vnímat permanentně – při rozhovoru s kolegou, při poslouchání muziky, při jízdě v autě… Ale říkal jsem si: „Nebuď hypochondr, to přejde“ Po několika týdnech, kdy pískání nepřestávalo jsem se konečně odhodlal k prvnímu časově náročnému kroku 🙂 – vygooglil jsem si pískání v uších na internetu. Po pár desítkách minut pročítání článků a různých poraden mi bylo jasné, že pískání v uchu může být doprovodným příznakem hned několika velmi vážných chorob, z toho některých i smrtelných :-). Na klidu mi to nepřidalo, mimo jiné i proto, že jsem už začínal mít i problémy nejenom se soustředěním, ale i s usínáním. A tak jsem se odhodlal k návštěvě obvodního lékaře. Je to pro mne vždy nepříjemná zkušenost, protože sice se objednávám telefonicky na určitou hodinu (za což si i doplácím), ale prakticky vždy se při krátkém čekání před dveřmi ordinace stávám terčem komentářů starších dam sedících v čekárně od rána: „Člověk tady čeká od rána poctivě ve frontě a pak si NĚKDO přijde a všechny nás předeběhne…“ Není to příjemné.

Stejně tak jsem neměl příjemný pocit, když jsem obvodnímu lékaři popsal své problémy s pískáním v uších. Zvážněl a bez dalšího mi rovnou napsal žádanku na vyšetření na neurologii. Tím, že mne posílal na neurologii se mi počet vážných chorob, které dle internetu mohu mít, snížil cca na polovinu :-). Aspoň jedna dobrá zpráva.

Návštěva na neurologii měla zajímavý průběh: zopakoval jsem jaký mám problém, bylo mi poklepáno kladívkem na koleno, prohmatána oblast krční páteře a hotovo. Výsledek? „Těžko říct, proč vám píská v uchu. Ale víte, kolika lidem dnes píská v uších? Nedá se nic dělat, musíte si na to zvyknout. Třeba to časem přejde. Není to nic vážného.“ Na jednu stranu jsem byl rád, že se nenaplnily krizové scénáře z článků na internetu. Na druhou stranu mne fakt nepotěšilo, že budu muset dál fungovat s otravným pískáním v uchu.

Ve stejné době jsem začínal pravidelně chodit na fyzioterapii do Falcku. Pro Petra (fyzioterapeuta) jsem byl vděčný objekt. Mé tělo trýzněné 20 let vysedáváním v kanceláři, na jednáních, či v autě, unavené stresem a vyšokované z víkendových nárazových fyzických aktivit (o kterých jsem si bláhově myslel, jak skvěle mi kompenzují sedavý styl života), bylo tak ztuhlé a nepružné, že kamkoliv sáhl, tam měl co dělat. A tak jsme se každou návštěvu věnovali jiné části těla – kromě toho, že mi ji Peter uvolnil, tak mne naučil cviky, které měly zabránit opětovnému ztuhnutí dané svalové skupiny. Při jedné návštěvě se věnoval ramenům, krku a obličeji (byl jsem překvapen, kolik svalů má člověk v obličeji a zejména tím, že také mohou pěkně zatuhnout – a jak bolí je uvolnit :-)). Když procházel svaly v oblasti čelistí, tak se najednou zarazil a povídá: „Nepíská vám náhodou v uších?“ To jsem fakt nečekal! „Jasně že píská, už dlouho. Běhal jsem s tím po doktorech, ale neuměli mi pomoct.“ „Byl by zázrak, kdyby vám tam nepískalo, máte svaly v této oblasti pěkně ztuhnuté. Zkusíme to uvolnit a uvidíme.“

A ten večer jsem si při usínání uvědomil, že mi už v uších nepíská – poprvé po více než pěti týdnech! Hned druhý den jsem nadšeně telefonoval a děkoval Petrovi za pomoc. A asi se nemusím moc rozepisovat o tom, že tato zkušenost moji důvěru ve standardní postupy zdravotnických zařízení neposílila…

Nepíská Vám náhodou v uších? 🙂