J.A.Baťa: Povídka o dvou žabách, o cestě slabochů a službě člověku

Text, který bude následovat jsem nepsal já. Dovolím si jej citovat z knihy Nové knížectví od J.A. Bati vydané v roce 2014 v Nakladatelství Marek Belza. Je to záznam projevu Jana Antonína Bati proneseného 1.1.1939 na Shromáždění mladých mužů a žen Baťových závodů ve Zlíně. Pro pochopení kontextu projevu si prosím všimněte toho data – je to pár měsíců po Mnichovské dohodě, kdy světové mocnosti nechaly tehdejší Československo napospas Hitlerovi. Je to pár týdnů poté, kdy J.A.Baťu, jako jednoho z klíčových mužů tehdejšího Československa, zadrželi při cestě do Holandska Němci a snažili se jej přesvědčit ke kolaboraci. Je to datum, kdy již bylo zřejmé, že další světová válka je za dveřmi. Tato fakta jsou třeba pro lepší porozumění kontextu projevu, ale samotný projev je podle mne nadčasový. Pojďme již předat slovo J.A.Baťovi:

„Scházíme se tentokráte ve smutné době,” začal, „ale smutné patří tak k životu, jako příjemné a veselé. Smutné přidávají nám úkolů. Snad neznáte všichni tu povídku o dvou žabách spadnuvších do podmáslí. Povím vám ji.

Dvě mladé žáby se daly na vandr. Dostaly se až do komory ve statku, kde viděly mocnou nějakou věž, z níž vycházela podivuhodně příjemná nákyselná vůně, která až v nich zarážela dech. Byly to hrdinské žáby a atleti, co do schopnosti žabích. Uměly skákat, že svět na bařině žasl nad jejich tělocvičnými výkony. Rozhodly se proto rychle, co udělají. Přeskočí tu věž a podívají se svrchu do ní. Řekly si, že to učiní naráz.

, Hej rup‘ vykřikla jedna, a obě najednou vyskočily. Ta věž se ovšem dala špatně odhadnout, a tak místo aby se dostaly přes, dopadly dovnitř té vonící věže, jíž byl veliký polévaný krajáč podmáslí. Spadly do podmáslí, a když se vynořily, byly oblepeny obě tou divnou tekutinou, jež se jim lepila na tělo a srážela je. Plavaly podél stěn té věže, jež však byly hladké a lesklé jako skleněný vrch prince z pohádky. Ani pomyšlení na to, aby se mohly po nich vyšplhat.”

Byly to děti, všichni tito posluchači, a slyšeti od šéfa, od toho obávaného kapitána a rozhodčího vyprávěti pohádku, to bylo pro ně něco nového. Zajímavého.

„Zkoušely to znovu a znovu. Marně. Plavaly jedna přes druhou, ježto za tím závojem té tekutiny špatně i viděly, snažíce se nalézti nějaký východ, nějaké východisko, nějakou cestu z tohoto jistého zničení, z této jisté smrti. Dovedete si to přece představiti, že?” ptal se.

„Ano. Velice dobře,” ozvalo se sborem.

„Představte si tedy, že byste vy sami byli těmi žábami a že byste byli v takové situaci. Vždyť což víme o světě? Možná, že v nějaké té máčce, v nějakém tom podmáslí jsme…” usmál se šéf, až se mu objevil v záři toho reflektoru, jenž jej osvětloval, dulík ve tváři.

„Ty žáby byly dvě,” pokračoval. „Nazvěme si jednu nějak, a tu druhou také nějak. Dejme tomu dvěma slovy, která značí celou základnu života člověka, přírody, světa, lidstva, kosmu. Klad a Zápor. Tak ta žába, již bychom nazvali Zápor, začala přemýšlet. Ani ji nenapadlo, že by byla bývala mohla přemýšleti už dříve. Přemýšlela teď. A čím více přemýšlela, tím více přicházela k názoru, že z tohoto podmáslí n e n í východiska. Klad se s ní hádal. I to se v životě děje. V každém z vás jsou oba tito žabáci taky.

Klad se s ní hádal: , Troubo,‘ povídá, ,proč tedy nepřemýšlels dříve, nežlis nás do té máčky dostal?‘

Zápor povídá: ,No, což jsem já to mohl vědět, jaké to je? ‚

, Tož aspoň nekecej a nenaříkej, a dělej něco.‘

, Ale nač se budu namáhat nyní? Teď už je pozdě. Z tohoto se nedostaneme. Což to nenahlížíš?‘

, Nahlížím, ale nevidím to tak. Kdo to vydrží, může se dočkat lepších časů, když se nevzdá.‘

, To je nesmysl,‘ poučoval jej Zápor. ,Přece má smysl, jenom když vidím účel a jasný obrázek před sebou, abych něco dělal. Musím mít zajištěný úspěch.‘

,A když nemáš, tož co?‘ ptal se Klad.

,Nebudu se trmácet podarebně,‘ odpověděl Zápor.

,A tož co uděláš?‘

,Nic.‘

,A co když se utopíš? ‚

, Tož se utopím, to je také jedna cesta.‘

, Ty hlupáku, to je cesta slabochů.‘

,Ano, ale aspoň se člověk neseštve, aby dopadl nakonec stejně, abys chtěl vědět.‘

,Pro mne a za mne se třeba utop,‘ odvrátil se od druha žabáka Klad a nestaral se o něj. Teprve když viděl, že se opravdu utopil, začalo mu ho být líto. Ani mu nenapadlo, že i on sám je stejně nenávratně ztracen. Ne. On ten žabák Klad měl jinou povahu. On byl neporazitelný. On neuměl se poddati. Ani nemohl pochopit, co to je za zvíře, za hloupého obojživelníka, který se utopí ve vonném podmáslí. Pravda, i jemu se v tom plavalo špatně. Jaksi to bylo, jako by měl podvázané nohy. Unavovalo to docela nekřesťansky. Avšak plaval, mlátil sebou a máchal, jak mu stačily síly. Když se mu zdálo, že má hlad, přivřel své veliké oči a nachlemtal se toho podmáslí a zasytil se, a pak pokračoval v plavání, snaže se stále držet hlavu nad tím. Když byl velice unaven, ustal trochu a nechal se tím nést, ale jakmile mu svaly zase daly trochu možnosti, pokračoval v plavání.

Byl umdlen, když se mu zdálo, že jej to nějak, jakoby nadnáší. Jaksi snadněji mohl držet nyní hlavu z té vody ven. Unavovalo jej to stále častěji. Ale nyní jakoby tu plavaly nějaké ostrůvky, jako list lopouchu nebo tak, že se na to dalo i vylézt. Musel ještě opatrně, protože se to třeba hnedka převrátilo, a pak jej očmáchla ta kyselá voda, jak je třeba v té lesní bařině. Ale silnější. Ale jak se tak jednou do té vody převrátil, nabralo se mu do tlamy několik těch ker ostrůvků, co tam plovaly.

,Aj kruci,‘ řekl si, když jeden snědl. ,Víš, že je to dobré?‘ řekl sám sobě, a chňapl si ještě a zas. To víte, žáby mají dobrý žaludek, že děvčata?” obrátil se šéf na Mladé ženy, až se všechno rozchechtalo. „A protože se nažral a měl novou sílu, máchal se tím urputněji. A když k ránu svítalo, zavanul do sklepa studený vítr zvenčí — a najednou cítil Klad, že sedí na čemsi pevném. Nebyl tak chytrý jako já nebo vy, pravda, ale tomu rozuměl, že to, na čem seděl, je cosi pevného. Kousl si do toho, a musel pořádně přitáhnout čelisti, aby kus urval. Zázrak, byl by řekl by jeho utonulý druh žabák Zápor. A byl by mu asi vědecky dokazoval, že zázraky se na světě nedějí. I vy to víte, že se nedějí zázraky, že?”

„Víme.”

„A vidíte, v tom byl ten hloupý žabák, ten žabák Klad, chytřejší nežli vy a já. Protože jemu se ten zázrak stal. Stal se mu proto, že byl hloupý? Nebo se mu stal proto, že věřil? V co věřil? V sám sebe? Ze stanoviska toho žabáka to byl zázrak. On nevěděl, že podmáslí pod ním zhoustne v máslo. Není možno popírati ani věci, jež se nám zdají nadpřirozenými, protože neznáme — jako ten žabák — podstatu všeho toho, čím žijeme. Ani všechno lidstvo dohromady za deset tisíc let rozumového života nestačilo to odhaliti. Ten žabák, ten Klad, ten to měl v sobě. Měl v sobě dar, který každému život dává do vínku, když jej sám pěstuje. Je to dar životnosti, nepřemožitelnosti, kterou má člověk u sebe a v sobě pěstovat. Ten dar povahového, rozumového kladu — jako u toho žabáka. Když ten žabí Pámbu v podobě panímámy v zástěře přišel ráno do sklepa, užasl. A víte, co udělala? Pokřižovala se znamením kříže, ta panímáma, protože to se jí ještě nestalo, aby, když dá do sklepa podmáslí, měla je druhého dne stlučené na máslo. Neviděla už ani tu žábu, která byla chvíli předtím vyskočila s pandírem naplněným tím máslem. A také neviděla té utopené žáby, která plovala v syrovátce, již vylila prasatům, která spořádala stejně nadšeně syrovátku, jako tu mrtvou žábu. Což víme, nejsme-li my zrovna tak součástí nějakého toho uvažování kosmického počtáře, kterého nazýváme Bohem, který se na nás odkudsi dívá a zajímá se, jak se kdo z nás jakožto jednotlivec — a jakožto podnik a závod zachováme? Jemu na tom nezáleží, jestli se vrátíme do živého světa, jestli nás vyleje za pokrm prasatům,” usmál se šéf, zatímco sál bouřil potleskem a hulákáním.

,Dokud žijeme, musíme stále a vždycky mysliti na zítřek a i na to, jak si zajistíme pozítří – a jak se zachováme. Jestli budeme elementem Kladu, nebo hlupáky Záporu. Odpor? Odpor je hloupý. Odpor je znakem otroka. Klad, to je jediné řešení života celého. Rozvaha má pomáhati úsudku, ale Tomáš Baťa říkával: K čertu s rozumem, který mi neumí poradit nic, nežli abych se šel oběsit.

Budou nás pomlouvat? Budou nás obdivovat? Budou nás zrádcovat a oslavovat? Bude mnoho zlovolných, kteří najdou všechny ty způsoby Záporu a kdoví čeho. Co z toho všeho? Slabým je ten, kdo ztratil v sebe víru, a malým ten, kdo zná jen malý cíl — můžeme si říci s básníkem.

Nám nešlo nikdy o peníze, o majetek, jakožto prostředek sobecké moci. Peníze byly pro nás vždycky nutným prostředkem ku prováděni našich ideálů, a snad ještě trochu měřítkem našich úspěchů. A kdyby vedení našich podniků pozůstávalo jenom z lidí, jimž jejich majetkové záležitosti jsou bližší nežli naše práce, ujišťuji vás, že bychom tu dneska už nestáli.

A vy vidíte. Všechno, v co jsme věřili, se zbořilo. Zbořil se celý ten náš vytoužený krásný svět. Avšak naše práce zůstala. Bude záležeti i nadále a v budoucnosti zejména od vás, aby zůstala i pro budoucí nezlomená a neztenčená tato základna rozmachu našeho člověka, lidu, národa, řemesla, světa. Abyste, nabiti Kladem, v tomto světě ničení, Záporu, zvedali vysoko a drželi pevně tady a v celém tom širokém světě, ve světě všech ras a národností, náboženství a názorů, ten jeden názor, směr a cíl, jenž nás všechny, všechny v naší práci po celém světě spojuje: Službu člověku.“

Co dodat? ….

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s