Bouřky na mezinárodní scéně v souvislosti s Ruskem podporovanou agresí vůči Ukrajině a reakce některých našich politiků, ale i části veřejnosti, mne donutily se znova zamyslet, na které straně konfliktu chci stát a jaké hodnoty jsou pro mne důležité. A kde bych chtěl, aby stála Česká republika. Zdá se, jako kdyby někteří lidé zapomněli, proč na podzim 89 cinkali s klíči na náměstích po celé republice.

Už více jak 25 let místo socialismu budujeme kapitalismus. Žijeme v demokracii. Měl jsem to štěstí, že jsem část života prožil ještě před rokem 89 a tak mohu srovnávat. Jsem z kapitalismu a naší současné demokracie nadšený? Zdaleka ne. Nechci v tomto článku řešit stav naší politické scény – máme takovou, jakou si většina zvolila.

A co samotné principy kapitalismu? Jak se mi líbí volný trh? Mám k němu spoustu výhrad.

Nelíbí se mi, že se peníze globálně soustředí v rukách stále menšího počtu lidí.

Nelíbí se mi, že řadu odvětví ovládají velké nadnárodní korporace, které bezohledně sledují jediný cíl – další zisky.

Nelíbí se mi, že lidé jsou nekonečnou mediální masáží podporování a motivování k další a další nesmyslné spotřebě, často prokazatelně zdraví škodlivé.

Televize na nás křičí: „Dejte si během slunečního odpoledne tuto naší lahodnou pochoutku a budete šťastní! Budete se cítit jako tato rodinka – na tváři permanentní úsměv, bílé zuby, krásná manželka/manžel, kupa dětí, domek, trávník s houpačkou a zlatý retrívr k tomu!“ Kdo by takové pochoutce odolal? Jaká je však realita? Koupím si pochoutku, ale manželka/manžel je stále stejný, bydlení stejné. Navíc si konzumací této pochoutky zaděláte na zubní kaz, přiskočí vám kila navíc a cukrovka s Alzheimerem vám klepe na dveře.

A nebo: „Kupte si nový model našeho skvělého vozu! Podívejte se na ten skvělý design! A projede i louží s blátem! Budete v něm akční jako James Bond a rychlí jako Schumacher! Takové auto si přece musíte koupit!“ Jaká je realita? Auto, které dnes mám, může v mnoha případech klidně dalších 5 let sloužit. Koupí nového auta – nejčastěji na splátky nebo na leasing, se uvážu k tomu, že příští 3 nebo 5 let musím pracovat na to, abych auto splatil. A co když třeba budu delší dobu nemocný?

Podobných příkladů, které se mi na našem současném systému nelíbí, můžu vyjmenovat celou řadu.

Co je však pro mne to nejdůležitější? Pokud svým chováním nebudu ubližovat někomu jinému, tak mám SVOBODU VOLBY.

Mohu NAHLAS A VEŘEJNĚ říct, že nesouhlasím s chováním nebo názory některých politiků.

MOHU SE ROZHODNOUT, zda se budu přejídat nezdravým jídlem a zaplatím za to svým zdravím a nebo zda za stejné peníze budu jíst střídmě a zdravěji.

MOHU SE ROZHODNOUT raději jezdit ve starším autě a ušetřené peníze spořit nebo investovat jako rezervu na horší časy. Když náhodou onemocním, tak nejenom, že nebudu ve stresu, že nemám z čeho splácet svoje závazky, ale ještě budu mít finanční polštář, který mi pomůže období nemoci překlenout.

A tak dále…

Uvědomuji si, že ROZHODNOUT SE, je někdy velmi těžké. Asi proto řada lidí preferuje společenské zřízení, kde za ně rozhoduje někdo jiný. Společenské zřízení, kdy někdo káže o tom, jak všichni mají mít stejně a sám si kumuluje na zahraničních kontech peníze, které ukradl právě těm, kteří uvěřili v jeho myšlenku rovnosti.

Já se NECHCI vrátit do socialismu nebo podobného zvráceného systému.

NECHCI, aby Česká republika byla pod přímým nebo nepřímým vlivem státu, kde političtí a názoroví oponenti umírají za podivných okolností s kulkou v hlavě na ulici nebo v lepším případě fasují „jen“ pobyt za mřížemi.

NECHCI žít ve společnosti, kde se nebudu moci rozhodnout, že mohu jíst zdravěji, protože v obchodech nebude na výběr.

Od roku 1989 se naše republika stala členem různých mezinárodní organizací, ty nejzásadnější jsou dvě – EU a NATO. Pro mne osobně byl důvodem k oslavě vstup do NATO. Vnímal jsem to jako záruku toho, že zůstaneme pevně propojeni s dalšími státy, které vyznávají hodnoty západní civilizace a brání osobní svobodu každého z nás. Je mi smutno a mám vztek z toho, jak někteří námi zvolení politici hazardují  s naší pozicí v rámci NATO. Nechápu, jak někdo může být tak krátkozraký a protestovat proti radaru v Brdech nebo proti přesunu americké armády přes naše území. Vsadím se, že kdyby, nedejbože, naši hranici přejel první nepřátelský tank, tito stejní lidé budou křičet jako první: „Kde je USA a NATO a proč nás nebrání??!!“

Dějiny lidské civilizace jsou nekonečným soubojem dobra a zla. Dobra a zla, které dříme v každém z nás a je jen na našem rozhodnutí, zda svojí krátkou existencí na tomto světě pomůžeme vychýlit misky vah ve prospěch jedné nebo druhé strany. Problém je, že hranice mezi dobrem a zlem je velmi neurčitá. Není to ostrý řez mezi bílou a černou, je to poměrně široká oblast šedé, která se navíc v čase mění. Je snadné se v této šedé zóně ztratit a i s nejlepšími úmyslem lze udělat něco, co mělo pomoci dobru, ale nakonec to pomůže zlu. Asi nejkřiklavější případ z moderní historie jsou třicátá léta 20. století. Mnichovská dohoda. Jsem přesvědčený, že každý ze západních politiků (samozřejmě kromě Hitlera) si při jejím podpisu myslel, že pomáhá dobru. A každý z nás ví, jak to dopadlo.

I v rámci naší západní kultury probíhá souboj mezi dobrem a zlem. I v rámci NATO. Nic není černobílé. Ale po pečlivé úvaze jsem přesvědčený, že v té části světa, ke které se dnes naše republika formálně hlásí a kam jsme se pracně po roce 1989 začlenili, zatím převažuje dobro nad zlem. A za vítězství dobra je třeba bojovat. Je to nekončící souboj. Únavný a náročný. Souboj, ve kterém neexistuje neutrální pozice. Neutrální pozice nahrává zlu, protože oslabuje stranu dobra. A já chci svým životem pomáhat dobru a jsem připravený za něj bojovat.