Dnes odpoledne jsme dojeli až do Nordufjördur na Severozápadním fjordech. Je to konec světa. Končí zde prašná cesta v mapách označená jako silnice 643 a prakticky nikdo tu nežije (až na pár farmářů a rybářů).

Cesta se táhla z nejbližší vesničky skoro 100 kilometrů oblouky fjordů hluboko zařezaných do poloostrova. Je to úžasná scenérie, kdy se místy silnička zakousává do vysokých útesů vystupujících přímo z moře, jinde se vine těsně u jeho hladiny na pozvolna se zdvíhajícím břehu. V každém fjordu je jeden, dva baráčky a sem tam obdělané políčko nebo louka.

Přemýšlím, jací lidé zde žijou – vystaveni ledovým větrů vanoucím od severu, chladnému oceánu, živobytí dobývají z moře a ze skalnatých luk a políček. A od nejbližší vesnice je dělí více než 2 hodiny cesty a to jenom v létě. V zimě je v mapách cesta označená jako neprůjezdná. Tito lidé musí mít tvrdý kořínek a navíc zbožňovat ovce. Těch se po okolních srázech potulují stovky. V každém případě to vypadá, že na jednoho usedlíka zde připadá mnoho desítek, ne-li stovek ovcí. Netroufnu si odhadnout poměr mezi ovcemi a ovčími bobky – ty jsou skutečně všude. Vypadá to, jako by je tady rozhazovali z letadel.

Dojeli jsme po cestě až na její konec a narazili na zavřenou bránu farmy. Zdá se, že nikdo není doma. Obracíme se na plácku před bránou a jedeme zpět. Cesta se klikatí ve svahu – napravo se nad námi tyčí skála, vlevo o několik desítek metrů níže je moře. Za jednou ze zatáček je ve srázu vykousnutá díra – buď zde byl sesuv půdy a nebo tu těžili kámen. Tady spíme! Zacouváme tam – přesně pro naše auto. Ještě kontroluji, zda se na nás do rána nesesune hromada kamení – zdá se, že je to stabilní . Skála nás chrání před studeným severním větrem a před námi je ničím nerušený výhled na moře. Budiž pochválena lenost ostatních turistů, kteří se soustřeďují kolem pár atrakcí propagovaných cestovními kancelářemi (pokud možno co nejblíže Reykjavíku) a nejkrásnější místa Islandu nechávají pro nás a pár dalších. Ale dnes večer tu není ani těch pár dalších …

Užíváme si královsky – koupel v nedalekém termálním prameni (jak fajn je nesmrdět potem a vzít si na sebe čisté věci!), následuje grilování masa koupeného  cestou odpoledne v sámošce, zapitého Plzní z povážlivě se tenčících zásob.

Je devět hodin večer a slunce je stále relativně vysoko na obloze. Sedím dole u moře na kameni, ani ne dva metry od místa, kde jsou vlny pohlcovány kamenitou pláží. Naše oblast je již ve stínu, ale daleko na východě se z vody zvedají sluncem ozářené, stále bílé, kopce poloostrova Skagaheidi. Nad mořem krouží řada mořských ptáků, hnízdích vysoko v útesech za mými zády. Ptáci k Islandu neodmyslitelně patří – na pobřeží kolem celého ostrova jich žijí tisíce – sen každého ornitologa. Z ptáků, které známe z našich zeměpisných šířek mne zaujaly labutě – jsou jich zde spousty a jsou k vidění nejenom na sladkovodních jezírkách ve vnitrozemí, ale i na moři.

Pozoruji vlny. Moře je relativně klidné, ale přesto se vlny při přiblížení k břehu zvednou, zalomí se, napění a křičí, některé řvou. Jejich hlas postupně slábne, jak jim pozvolna zdvíhající se dno bere energii, a ve chvíli, kdy mizí mezi balvany u mých nohou, tak již jen šeptají… Jsou podobné lidem a klesající hloubka vody, která jim ubírá síly, je jak snižující se počet let zbývající z našich životů. Některé vlny/lidé se na určitou chvíli v životě vzepnou a ukazují světu co v nich je – vše to hezké  – a ukazují to intenzivně. Dokáží v životě úžasné věci, rozdávají radost a energii. Jejich energie ale postupně slábne …

Pozoruji vlny. Některé z nich se na cestě ke břehu nezvednou, nenapění a nekřičí. Bázlivě se vlní mezi ostatními vlnami ve řvoucím příboji a některé ani nedosáhnou břehu u mých nohou. Jak smutný osud! Místo tvorby, rozdávání radosti a užívání si, někteří lidé zahodí dar života a stráví jej v šedi, strachu se sebe sama i z ostatních, někdy naplnění závistí, záští a nenávistí… Proč si to ti lidé dělají? Copak si neuvědomují, že pokud budou světu dávat negativní energii, bude se jim vracet zase jen negativní energie? Sami si vytvářejí spirálu, která jejich životy stahuje do čím dál tím větší šedi a smutku…

Z rozjímání mne vytrhne sprcha ledové vody přímo do obličeje. Jedna vlna měla dost energie na to, aby si ještě na hraně pláže, kde ostatní už jen šeptají, zakřičela a stříkla vodu pořádně daleko. Směju se a jsem šťastný.  Život je nádherný….  to byla moje vlna :-).

31.7.2014

Nordufjördur, Island