Jehněčí, pivo a Sprengisandur

Včera večer jsme v Dalvíku měli zatím nejchutněji připravené jehněčí. Upečené polským kuchařem a servírované sympatickou Polkou. Výběr z jídelního lístku nebyl složitý – polévka dne, jehněčí a nebo pstruh. Všeho byly ohromné porce, které se prakticky nedaly sníst. Zůstáváme v restauraci jako poslední hosté a dáváme se s kuchařem a majitelem v jedné osobě do řeči. Na Island přijel jako turista před 16 lety a už se nevrátil. Je vyučený kuchař a postupně se propracoval k vlastní hospodě. Vaří jen přes léto pro turisty, zbytek roku jsou jedinou klientelou domácí, kteří sem chodí jen na pivo: „Ano, dlouhé zimní noci nejsou nic moc, mám z nich deprese, ale je to malá daň placená za život v nejkrásnější zemi na světě…“

„Ne, Reykjavík není Island, pravý Island je tady na severu… „

„Pozdravujte v Čechách, pár let jsem pracoval v Pardubicích jako kuchař, rád na to vzpomínám.“

„Ano, i to je jeden z důvodů, proč čepuji Kaldi, islandské pivo připravované pod dohledem českého sládka. Češi vždycky uměli pivo uvařit…“

Svět je malý.

A islandské zimní noci dlouhé. To je pravděpodobně jeden z hlavních důvodů, proč vláda velmi přísně reguluje prodej alkoholu. Ten je zde pekelně drahý, zejména kvůli daním – údajně přes 50% ceny tvoří DPH a daň z alkoholu. Alkohol je nejenom drahý, ale i těžko dostupný. V normálních obchodech jsem na něj narazil jen jednou za celou dobu pobytu a to až poslední den – na nízkoalkoholické pivo (2,2% obj. alkoholu). Jinak se pivo, víno a tvrdý alkohol prodává ve specializované síti obchodů Vínbudin, která se vyznačuje krátkou a komplikovanou otevírací dobou. Většinou je otevřeno každý den, ale 1 max. 2 hodiny denně a každý den v týdnu v jiný čas. A v každém obchodě je otevírací doba jiná. Po dopití naší zásoby piva z Čech, se nám už další pivo v obchodě nepovedlo koupit. Vždy jsme k Vínbudinu přijeli pár hodin před a nebo po otevírací době.

Dnes ráno jsme opustili Dalvík, dokoupili zásoby v samoobsluze  v Akureyri (druhé největší islandské město, cca 20 tisíc obyvatel) a po F821 vyrazili zpět na jih. Ze všech eFkových cest, které jsme zatím projeli, byla F821 nejzábavnější. Pomalu jsme se šplhali do prudkých kopců po kamenité rozmáčené cestě, proti nám se valily proudy vody z tajícího sněhu a chvílemi jsem si nebyl jistý, zda jedeme po cestě a nebo korytem potoka…

Po vykoupání v příjemném termálním jezírku na Laugafell jsme  po F752 nabrali směr Nýidalur.

Přes Sprengisandur. Přes magickou pustou náhorní planinu obklopenou třemi ledovci – Hofsjökull, Tungnafellsjökull a králem evropských ledovců Vatnajökull. Naposledy jsem v těchto místech byl před čtyřmi měsíci – ve druhé polovině března, na běžkách, za sebou jsem si táhl na sáních vše potřebné, včetně klíče k přežití ve zdejších zimních podmínkách – benzínového vařiče. V březnu pokrývala celou planinu jednolitá několikametrová vrstva sněhu. Dnes vypadá úplně jinak.

Lehce prší. Pod těžkými šedými mraky se táhne kam až oko dohlédne zvlněná šedivá poušť. Sem tam se v mělkých údolích drží voda a vytváří šedivá jezera. Nekonečné variace na téma šedá. Když vyjedeme na terénní vlnu, tak vnímáme na kulise šedé oblohy pustě vyhlížející ledovce s jejich ohromnými ledovými splazy přetékajícími do údolí. Led, který na slunci září, nyní odráží ponurou oblohu a je také šedý. I ten sníh na ledovcových svazích působí šedě… Sjedeme z terénní vlny, ledovce zmizí a kolem nás je opět jen zvlněná šedá poušť.

Fascinovaně se dívám z okna a mění se mi nálada. Po vykoupání v jezírku jsme do auta sedli vysmátí a natěšení na další cestu. Najednou se mi zdá, že mi srdce a žaludek svírá ledová ruka. Vůbec nechápu, kde se to bere. Náhle mám pocit, že se v autě zadusím. „Zastav jakmile to půjde, prosím. Postav auto bokem, musím ven, aspoň na půl hodiny.“, říkám Davidovi, který řídil. Trochu překvapeně se na mne podíval, ale za pár minut zastavil. Beze slova na sebe hážu nepromokavou bundu, sandály měním za vysoké pohorky, narazím si kulicha a odcházím. Pryč od auta, které mne dusilo. Co nejrychleji se schovat za terénní vlnu, ať jej nevidím a jsem tu sám…

Přejdu kopeček a za ním je, vodou z odtátého sněhu, vymleté mělké koryto. Jdu v něm dál od auta. Kráčím po pórovitém povrchu jakoby vyskládaném z jednotlivých kamínků zašlapaných do šedého sopečného prachu. Mám pocit, že z pórů pode mnou něco stoupá…tryská…není to pára…jsou to dějiny…dějiny zla…zlo…veškeré zlo, které se za celý čas vesmíru nakumulovalo, zde prosakuje na povrch…vidím v duchu hořící keř… Pomalu kráčím a mám chuť se vysvléknout a tak, jak jsem se narodil, se postavit tomu co mne obklopuje. Místo žaludku mám těžký kámen. Uvědomím si, že stojím a přes stažené hrdlo prakticky nedýchám. Rozhlédnu se kolem sebe a zhluboka se nadechnu. Znova.

Vracím se k autu. Tohle místo mne dostalo… Vím co musím udělat. Noční pochod touto pustinou. Sám. A pochopit, co se mi snažilo říct. Dnes jsem tomu nerozuměl.

Beze slova sedám do auta a odjíždíme. Napětí trochu povolí až když si po dalších asi 20 kilometrech u tábořiště Nýidalur dám z našich zásob dvě Plzně…

28.7.2014

Nýidalur, Island

One thought on “Jehněčí, pivo a Sprengisandur

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s