Jsou to už skoro dva roky, co jsem se se skupinkou nadšenců zúčastnil zimního přechodu planiny Sprengisandur na Islandu.  9 dnů jsme pochodovali na lyžích, veškeré zásoby jsme si táhli za sebou na sáňkách a většinu nocí jsme trávili ve stanech na sněhu. Dny měly stejný scénář – brzo ráno jsme vstali, nažhavili benzínové vařiče a začali rozpouštět sníh na vodu, ze které jsme si připravovali čaj, dělali zásobu do flašek na celý den a zalévali kaši. Po snídani jsme sbalili tábořiště a vyrazili. Půl dne se šlapalo, potom delší pauza na oběd (sendvič připravený ráno) a do večera se opět šlapalo. Později odpoledne jsme našli místo na táboření, postavili stany, nažhavili vařiče a začali rozpouštět sníh na vodu, abychom měli co pít a z čeho nachystat večeři. Po rychlém jídle nás mráz zahnal do spacáků a ráno stejný obřad. Oproti mému standardnímu způsobu života naplněného spěchem a milionem aktivit se jednalo o VÝRAZNÉ zjednodušení denního programu. Navíc v průběhu dne s minimem komunikace. Spíše jsme funěli než mluvili 🙂 A večer jsme si povídali jen mezi sebou, mobily nefungovaly a satelitní telefon jsme měli jen pro případ nouze a ověření předpovědi počasí na další den.

Vše bylo umocněno neuvěřitelnou krajinou, kterou jsme procházeli – některé dny bylo jasno, kolem nás se kilometry táhla neposkvrněná třpytivá sněhová pláň a v dálce se leskly ledovce. Jiné dny bylo zataženo, někdy s mlhou a byl jsem obklopený bílo šedou masou – nešlo rozeznat kde končí země a začíná obloha. Člověk pochodoval zavěšený v prostoru, nebylo vidět odkud kam kráčíme…a naprostou většinu dne jsme každý z nás trávili sami se sebou, uzavření v bublinách našeho vědomí.

Stalo se to zhruba v polovině pochodu, čtvrtý nebo pátý den. Najednou jsem si uvědomil, že jsem nekonečně šťastný. Byl jsem ve stavu, který jsem do té doby nikdy nezažil – v mé hlavě bylo prázdno, neprobíhal tam žádný interní dialog. Neexistovala minulost. Neexistovala budoucnost. Existovalo jen teď. Měl jsem pocit, že krajina kolem mne je obsažena ve mne a zároveň jsem se já rozplynul do ní. A ten nepochopitelný pocit štěstí, který přišel nevím odkud… Uvědomil jsem si, že mi tečou slzy. Nechal jsem je téct. O ničem jsem nepřemýšlel, nic mne netrápilo, unavené tělo nebolelo – pochodoval jsem dál šťastný a naplněný…

Až po chvíli jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Toto je ten stav o kterém píšou v chytrých knihách.  Dokázat vypnout náš nekonečný interní dialog, nemyslet na nic a napojit se. Toto je cíl veškerých meditačních cvičení. Napojit se…a na co vlastně? Nevím co to je. Náboženství to nazývají Bohem. Někdo tomu říká Zdroj všeho. Nebo Matrix. Vesmír. Nálepka není důležitá. Důležité je, že se mi to povedlo, aniž jsem o to v danou chvíli vědomě usiloval. Byl to typ zážitku, který mne změnil už navždy. Teď už nemusím věřit tomu, že existuje něco více v našem světě než jen to, co lze vysvětlit fyzikálními a chemickými vzorci. Už nemusím věřit tomu, že jsou věci „mezi nebem a zemí“. Už nemusím věřit tomu, že život je něco víc, než jen to co vidíme. Už tomu nemusím věřit, protože už to vím.